Katalogy

Zámecká galerie v Jindřichově Hradci, 2001

Fyzické vyjádření myšlenky bylo a zůstává základem sochařstvi. Lidská postava je podnětem sochařského tvaru, sochy mluví tělem. Šárka Radová má ve svém talentu modelační invenci, schopnost vtělit do hmoty pocity, názory, životní postoje. Její díla se vyznačují sdělovanými významy. Vytváří sousoší, v nichž se jednotlivé postavy propojuji. V Generaci se na sebe vrší podle generační následnosti, každá dalši generace stojí na ramenou svých předků. V jiné varian-tě fyzické pyramidy vyšplhal nad trsy lidských těl Úspěšný. Nemá oporu jistou, čím vyšší vzestup, tím hlubší pád. Téma Summit má podobu mohutného zikkuratu tvořeného z papírové hmoty, na samém vrcholu pak několik významných jedinců rozhoduje o osudu těch, kteří jsou vlastní stavbou lidského společenství. Sochařka volí materiály, které jsou tvárné a zároveň pevné, zachovávají formu i v detailu přesnou. Z biskvitu vymodelovala také sochy v životní velikosti, Mládí a Sedicí. Plastiky z tohoto materiálu dostanou po vypálení ve vysokém žáru kamennou tvrdost, podobají se skulpturám z jemnozrnného mramoru. Protože vlastnosti kamene, způsob opracování odebíráním hmoty vyhovuje jejímu pojetí formy v čisté ražbě, vytvořila několik skulptur z opuky. Poslední dílo, Šest zastavení, fázuje postup ubýváni hmoty, v níž se dobývají stále určitější tvary. Materiál, který je zdánlivě pomíjivý, se zpracováním s přísadami a zatvrdnu-tím stává nerozbitelný. Je to papírová hmota, která má další neocenitelnou přednost, že při své pevnosti není těžká, dovoluje rozměrné formáty. Nadto se dá kolorovat a ve své barevnosti a strukturování kontrastuje s hladkým, bílým biskvitem. K motivu hry dívek s velkým paňácou, El Pelele, inspiroval sochařku Goyův karton. Lehkost vyhazované loutky sugeruje právě užiti papier - máché, papírové hmoty. Z ní byl ztvárněn ve velké formě Stín, rovněž groteskní téma S nohou v oblacích. Šárka Radová se zajímá o to, co se děje ve světě a se světem. Vnímá ho jako labyrint s potřebou ráje, srdce, je kritická a vyjadřuje se způsobem sobě vlastním, originální plastickou řečí.

Galerie Fronta v Praze, 1999

Šárka Radová, živou, názornou, konkrétní, hřejivou reálností zobrazuje svět kolem sebe, měnívá čas, místo, děj, situace, umělecky účinný je zde kontrast dvojího pohledu - přibližuje výsledný dojem, že máme před sebou dílo nevšední síly, pronikavosti a poutavosti.

Při vší zřetelné snaze o reálnost podání motivace nepozbývá rázu fantastického, zřetelná snaha o stylistickou odstíněnost je obklopena shlukem představ, jež umocňují vnitřní obsah a dodávají smyslové plnosti výrazům jak velice něžným, tak i výrazným a zřetelným, s dominujícími figurálními motivy: jednotlivé složky autorčiny tvorby postihují v plné šli, obsáhlosti i odstíněnosti, a to nejen svou pestrostí, rozmanitostí, šlí, rušností, jímavostí a komikou, i ušlechtilým a umělecky působivým mravním poselstvím.

Jde nejprve o téma, velikost a zarámování ve formě objektu, spolupůsobné architektury, o fantastično v objektech, z prvků, volně si pohrávajících se skutečnými tvary a rozměry a přetvářejících je do neobvyklých, nečekaných souvislostí, hrou kontrastů.

Vyznačuje se jemnostmi vypracování a půvabnými prvky. Její účinek je ve sféře přející graciéznosti a tudíž elegantní drobnosti. Všechny tyto drobnosti spoluvytvářejí atmosféru tiché pohody, s nejvyšší možnou objektivitou, která Šárce Radové dovolovala seskupovat tvary a vyvažovat barvy s přesností typickou pro zátiší: je to doba jednotlivých prvků námětu, pečlivě a přesně zobrazeného detailu, podobnosti znázorněných předmětů se skutečnými, ale i obrazu předmětů v prostoru, symbolické interpretace zobrazených objektů, rozmanitosti uplatněných technik i mnohotvárnosti povrchového zpracování.

Každému detailu náleží takové místo, jaké by zaujímal ve skutečnosti, všechny tyto prvky pak vytvářejí kontrastní jednotu, která je založena na protikladu, ale srozumitelnost námětu, symbolika, dekorativnost uspořádání prosazuje orientaci stylu směrem k realističtějšímu vidění, které se v předmětech soustřeďovalo na podrobnosti, detailní realismus, Minuciózní detaily se uvolňují, aby se staly živějšími a realističtějšími, smysl pro prostor, prostředí a atmosféru dovedl zachytit řadu drobností, jež přispívají k životnosti scény.

Stojí za povšimnutí, jak se Šárka Radová snažila dát dílu plné-mu detailů prostorovou hloubku, jak se prohlubovalo také pozorné studium přírody a života, jak jedním z oblíbených námětů se stává krajina, kde se odehrává dění. V krajině, rozlehlé, redukované i na stísněná místa, naznačuje skutečnou hloubku "jeviště", každá podrobnost přírodního světa stála Šárce Radové za pohled a za námět, rostliny, zvířata i lidé neukazují jen jednotu prostředí a atmosféry a hloubku, svět jejích snů a vizí, v této něžné poetické vizi evokuje podobu života: aby více zdůraznila pohyb, prvek srovnání je vypuštěn, což umožňuje vyhnout se přímému kontrastu částí, které stojí proti sobě; nyní se stalo reálným vyjádřit v různých plánech díla jednotlivé fáze jednoho a téhož děje.

Učinila je reálnější a působivější ve formě odlišné a účinné symbolické existence, v poetické krajině přijímá sklon k snovému realismu; výstižné podání zvířat a rostlin, zvídavost ve vztahu k rostlinám, zvířatům a lidem začala se obracet v naléhavou výzvu ke zkoumání celého světa a všeho, co jej tvoří, čímž bylo umožněno, aby všechny výjevy, drobné jevy s parafrázemi a imitacemi specifických motivů, přinesly ve svých tematických souvislostech, svými odstupňovanými rozměry, dosud neznámou a zcela osobitou uměleckou hodnotu, nový pohled na svět. Vychází z pocitu nebo snu.

Také tento žánr, schopný vyjádřit barevnost, světelnost a upřímnou radost ze života, ve světě poetické vize něžnou idylu křehkou jako sen, pohádkovost a fantastičnost, se stavbou, jejíž všechny části se vzájemně podmiňují, přestal však být respektován a Šárce Radové se podařilo najít nové položení celku, jen drobnými pracemi, v drobném, malém měřítku potřebné vlastnosti, poutavější, věrohodnější, pravdivější, přirozenost, svěžest a pitoreskní malebnost, kde nesklouzává naše oko z detailu na detail. A zejména připomíná důležitý podíl tradice lidové pohádky s hojnými prvky báchorečnými, burleskními, snovými; tolik je jisté, že s komickým, vtipně ironicky zahroceným příběhem, naivitou motivu vstupuje do díla vyprávění. Aspekt hry v ironii, ve formě narážky, parodie nebo grotesky hodnotí v tomto čase intenzita komické kvality s odstínem parodickým, pro níž je charakteristická nesourodost a přehánění, často trivialita a vždy určitá dynamika mezi směšným a komickým. Skrytá myšlenka, hravá a vážná, zároveň komická, živá a trochu bláznivá, hraničící s karikaturou, do fraškovité bizarnosti přehnaná detailní přesnost přispívá k standardizaci vyprávění a k vytváření typů, narace často si hraje také s transpozicí jednoho světa v jiný.

Šárku Radovou zaujala realita, jež se projevuje přesnými obrysy a jde až k pečlivému zobrazení detailů, jde ruku v ruce s transfigurující a poetickou vizí téže reality, v metafoře, v její sérii metamorfózy, spolu s metaforickým významem, více jednotlivé detaily obrazu lidské povahy a lidského osudu než sama postava jako celek; na jedné straně se, ve snaze o výstižnější zobrazení směšné, pitoreskní skutečnosti, zvláště výrazným rysem, v jednom určitém okamžiku robustní postavy přibližující karikatuře, a na druhé straně grotesce.

Je to už období, které svou schopností zevšeobecňovat, vytvářet typy a přesně zobrazovat podstatné črty charakteru expresívní silou, možná na základě počátečního náhodného detailu, kdy rozměrově nepatrný prvek odhaluje ty nejprostší lidské rysy, je mnohem uvolněnější, působivější a výrazné, je určující pro anekdotickou kompozici.

Šárka Radová prokázala nezřídka značnou pozorovací schopnost: modelace je mnohem živější, velmi detailní a s jistotou pohrávající si s deformacemi, spojuje dovednost a sílu tvarů s akcentem a působivostí uměleckého poselství, neboť se zmocňuje charakteru. Forma takto daná změnila se v živoucí a konkrétní individualitu se zobecnitelnými rysy společnými celé kategorii bytí, i schopnost typizace je výřečná: avšak má i svůj vlastní smysl pro pohyb a dramatický účinek, který zasahuje, aby se obracela k jiným námětům; stanovila různé dramatické situace, které mohou vyplynout ze setkání různých postav umístěných do světa dna a z rozdělení dramatických funkcí mezi tyto postavy, zvláště výrazným způsobem zpodobňuje v charakteristických rysech nějaký soubor jevů, posléze tematicky předjímá některé společenskokritické tendence.

Kompozice, vědomě zaměřená k vylíčení skutečné české společnosti, která ostří své kritické vervy zaměřila na leckteré křiklavé zlořády, nespravedlivosti, pošetilosti, bezcitnosti, na úkor prosté dějové logičnosti, ale bez pateticky nadsazeného dialogu, se obracela k jiným námětům, masa drobných postav je zase názornou novodobou moralitou o lidském sobectví: používá jiného, méně didaktického, zato esteticky působivějšího prostředku, totiž symbolu. Postavy dokresluje, dotváří, jak při stavbě děje a sdružení osob, tak v technice podání a ve skladbě kompozice. Vtiskuje umělecké struktuře přítomnost symbolu.

Zájem o pohyb a děj, vzrušenost scény, je projevem nového proudu, extatická gesta, natěsnané postavy, plné vzrušeného pohybu, vize osudového okamžiku, výrazné síly v pohybech i v citovém obsahu, rozpředené v skladbě, v sobě skrývají symboliku, která dynamickou kompozici nejčastěji spojovala s alegorickými náměty, Podrobně rozvedené podobenství se inspiruje současností, která uvolnila nové sny.

Jde tu o moralitu, která je nyní kritériem při posuzování uměleckého dna: celková dramatičnost pohybu vlnícího se zástupu, nadšení, zdůrazněné pohybem celku i vzrušeným výrazem postav, kde se svět drobných figurek, vystupujících v epizodních úlohách vedlejšího děje a alegorie spájí s každodenním realismem, smysl pro scénické zobrazování vnáší, v souvislosti se záměrem v rozmístění, do přetváření skutečnosti dimenzi historického času, chápe dílo jako zrcadlo viděného světa a tedy jako nositele optiky určené samotnou dobou, postihuje, prosazováním série založené na opakování, zvláštní charakter historické reality.

Věnovala-li Šárka Radová stejnou míru pozornosti i věcem, jež nejsou součástí příběhu, uvolnění kompoziční kompaktnosti, vyhýbající se plynulému spojování jednotlivých částí, snaha o plastické ztvárnění a zdůraznění postavy mohutnější, výraznější, působivější a zdůraznění citového vztahu, další významová nuance se objevuje v současné době, kdy přehlednost a prostota, hledání velikosti v jednoduchosti a přirozenosti stylizuje děj i tón do monumentálních skulpturálních linií a do legendární všeobecnosti bez určitého časového i místního pozadí: velkorysé a jednoduché formy plastické modelace objemů i seskupení mohutnějších a výraznějších postav, jemné obrysy a hluboké stíny co nejkompaktnějších hmot svědčí o přesném pozorování, měkkou modelací tu získávají tvary přirozenější vzhled: lehkost a otevřenost prostoru nabízí měkké a vzdušné pozadí, z něhož vyzařuje pocit životní pohody. Intimní atmosféra má cosi z uvolněné harmonie, názorná lekce humanismu se stala nejpodstatnější složkou díla, i když je spíše jen intuitivně vytušena než náležitě vyložena.

Agentura Českého designu, Zámecké sklepy, Český Krumlov, 1996

Socha je myšlenka vtělená do hmoty, která dává tvaru trojrozměrnost. Sochařská hmota,běžně nazývaná ne právě pěkným pojmem "materiál", vyžaduje znalost , jak s ní zacházet, avšak její volba nerozhoduje o hodnotě díla. V talentu sochařů bývá obsažena určitá dispozice. Jsou rození modeléři, kteří přidáváním hmoty vytvářejí díla plastická, jsou vyslovení skulptoři, jimž vyhovuje práce v tvrdých materiálech, kameni a dřevu, z nichž se hmota ubírá. K technikám ryze sochařským, klasickým, přibyly v tomto století materiály a postupy netradiční, přesto mohou dát vznik plnoprávné soše.

Porcelánová hmota je jednou z nejstarších, patrně nejstarší umělá hmota, vynález Dálného východu. Komponenty jsou přírodní: mletý kaolín, křemen a živec. Vzniklá směs je bílá, kompaktní, neobyčejně jemná. Skulptivním protějškem této modelační hmoty je jemnozrnný bílý mramor. Způsobem opracování se liší, sochařská díla z nich vytvořená však mají jistou podobnost. Porcelánová hmota po vypálení ve vysokém žáru (1400°C) nabývá kamenné pevnosti, podržuje přesný detail a dovoluje dokonalou plynulost a vyhlazení tvaru. Plastiky z bílého porcelánu, právě tak jako skulptury z bílého mramoru, reagují na světlo, které kontrastem míst osvětlených a zastíněných zdůrazňuje vypnutí objemů.

Výtvarným představám a záměrům Šárky Radové porcelánová hmota naprosto vyhovuje. Má s ní velkou zkušenost a výborně jí rozumí. Neglazovaný porcelán, biskvit, je příznačný pro její volnou tvorbu. Modeluje tvary subtilní, drobné, i celé zhluky, nebo trsy figur, nebo zástupy, například v motivech inspirovaných Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Vysokou profetickou postavu učitele národů charakterizovala výmluvným gestem rozpjatých paží, jako by se skláněl celému lidstvu.

Vyprávěcí hledisko, umožněné vlastností porcelánové hmoty modelovat v malém rozměru, přenesla v dílech z poslední doby do plastik formátově náročných. Realizuje v nich originální myšlenky ve velmi osobitém pojetí. Zaujala jí zejména metamorfóza, proměna tvarů, kdy se podoba zvířete mění v lidskou a nebo se prvky lidského těla objevují na tvaru zvířecím. Jsou to zejména různé ptačí druhy, které anatomickou podobností s člověkem sugerují antropomorfní představu, v níž se k tělu ptačímu připojují lidské ruce, nebo nohy. Vznikají tvary hybridní, avšak neděsivé, svým způsobem jímavé s charakterizačním důvtipem vystihující i povahové vlastnost a takových stvoření. Neobyčejně působivá ve své až nebezpečné rafinovanosti je socha Kočky, zachycující přeměnu ženské bytosti v kočičí. Dílo plně sochařské, uzavřené lineární konturou plastického objemu, vyjadřuje zároveň proces, postupné prostupování dvou tělesných podstat.

Další skupina plastik sleduje procesy v lidské fyziognomii. Sérií imaginárních podobizen se představují různé psychické situace. Úsměvy jsou zvláštním type sousoší, sestavených ze čtyř hlav, z nichž každá má ve tváři úsměv, od nesmělého až po obnažující řádku zubů, tedy vlastně vývoj úsměvu. Sochy Šárky Radové vyznačuje jemná ironie, persifláž, kterou své názory dává najevo nenápadný a přesto zjevným způsobem. Úspěšný člověk se vytahuje dlouhým krkem nad lidskou masu, zřejmě neúspěšnou, jeho úsměv prozrazuje sebejistého jedince, či jím chce být. Někteří si nasazují druhou tvář. Maska, jak se nazývá klasické dílo z roku 1996, však ukazuje divákovi obě podoby, pravou i nasazovanou. Do plastického útvaru se vtělila další myšlenka: pohled na vlastní budoucnost. Tyto stíny, mužské a ženské verze, konfrontují podobu současnou s jejím zestárnutím. Představa nikterak utěšená.

Šárka Radová rozvíjí tvárné platnosti biskvitu s velkou invencí. Dovede vytvořit tvar, který absolutní precizností působí zdánlivě odtažitě, a přitom jím projevuje osobní pocity s otevřenou odvahou. Neomezuje se v šíři podnětů s modelérským citem spojuje vážnost s hravostí, je figuralistka, respektuje formu a zároveň v ní nachází možnosti výrazu překvapivě nové.

Galerii mladých v Praze, 1974

Výstava,kterou se Šárka Radová poprvé souhrnně představuje veřejnosti, přináší hlavně soubor čerstvě vzniklých prací. Zkušenosti, které mladá výtvarnice získala při práci s porcelánem, se tu staly východiskem rozmarné a často ironizující hry, využívající ve významovém posunu tradiční možnosti zpracování porcelánu. Zároveň je ve vystavených pracích už naznačen přechod od původního vytváření porcelánových objektů, kde se objevoval především sklon k detailu. Autorka nyní směřuje spíše k prostorovým kvalitám, obsaženým v pracích z kameniny.

Vše, s čím se zde setkáváme, sdružuje však stálé zaměření ke konkrétnosti /a pseudokonkrétnosti/ materiálu, techniky a funkce, zkusmo ozřejmované rozmanitými způsoby. Šárka Radová v tomto směru postupuje přímo programově- hodně si slibuje od násobení svazků svého artefaktu s realitou. Prosazuje přitom jistě i senzibilní vztah k příbuzné, dnes už značně rozvětvené tendenci soudobé výtvarné kultury. Všechny podněty však ztvárňuje do svébytného celku.

V něm se poetická evokace bájného přírodního prostředí prolíná s místy až sarkastickou parafrází hrozivého světa techniky. Výraz autorky zůstává ale nakonec bytostně lyrický i tam, kde přechází z roviny základní spřízněnosti s věcmi do nepoměrně už složitějších poloh střetnutí se s jejich paradoxní tváří. Práce Šárky Radové, pohybující se vesměs na tomto pomezí, svědčí o četných směrech, jimiž se může v budoucnu při rozvíjení svého osobitého projevu dále vydat.

Malá galerii Čs. spisovatele v Praze, 1976

...v případě tvorby Šárky Radové viděný svět důsledně a pravdivě, s ironií a humorem, s dětským okouzlením, které neváhá jít do detailu velmi popisného, anebo zase do obsáhlé narativnosti, která pak deformuje obsáhlost situace překvapivou plastickou zkratkou. To, co převádí zdánlivou naivitu do polohy jednoznačné autorské výpovědi, je patrně - kromě výtvarného talentu- také sebevědomé přesvědčení, či spíše procítění generačního životního pocitu. Je v něm přesvědčení o oprávněnosti návratu k dobrým, lidským a jednoduchým záležitostem života - a je v něm i ironicky obdivná sounáležitost s moderní civilizací, vědomí nezbytnosti její kritiky. Je v něm především však prožitek štěstí.

Transpozice humoru nejsou v případě Šárky Radové ani generační, ani slangové. Poetické dada konec konců patří k dobrým tradicím české avantgardní literatury. A situační dada například v Hrabalových povídkách, vyskytující se právě především v rovině každodennosti a nejzákladnějších lidských dějů možná sublimuje něco specificky českého, co obráží i v tvorbě této mladé autorky.

Velmi narativní modelace, spolu se zobrazováním běžných denních předmětů života by mohla svádět k analogiím pop- artu, anebo vlny grotesky. A přece pop- art se svojí agresivitou a frustračními implikacemi má k pohledu Šárky Radové velmi daleko. Její plastiky - vesměs, až na několik výjimek drobnějšího formátu- totiž představují svět , k němuž je možno mít důvěru. Svět, který je možno ještě, a znovu, uchopit do rukou...

V krátkém období po absolutoriu se jí podařilo spontánně nalézt charakteristický výraz. To není obvyklé. A obvyklá není ani důslednost a přesvědčivost, s jakou se takový výraz uplatňuje v rozsahu plastiky i malby na porcelán. Ať už však bude další směr vývoje Šárky Radové jakýkoliv, pro dosavadní tvorbu platí, že vystihla v keramickém materiálu obecný pocit současnosti: hledání míry vztahu mezi člověkem, přírodou a civilizací.

Galerie výtvarného umění v Chebu, 1981

...Technicky zralé práce mladé autorky dokládají smysl pro výrazové možnosti různých keramických hmot, s nimiž pracuje. V pracích, jimiž se prosadila, to byly především reliéfy a volné kompozice, které zaujaly pozornost. Zručná drobnopisná modelace detailů, bohatě polychromovaná, je základem pozoruhodných kompozic, ve kterých autorka sděluje své postřehy i pocity o světě, jenž ji obklopuje. Podobny plastickým miniaturám zobrazují v metaforických podobách bohatě rozvinuté epizody z běžného života.

Za půvabnou hravostí pojetí lze zřetelně vnímat jemně ironický komentář o lidském jednání a konání, jehož jsme strůjci i spoluúčastníky. Jsou to svým způsobem básnické příměry převedené do tvarů, vymezených do malého prostoru a určených materiálem i technikou zpracování keramiky - malá vyprávění a postřehy, tematicky koncipované jako anekdotické příběhy. Jejich výmluvnost zesiluje protiklad až naivních motivů k dokonalosti dekorativně podané modelace a rafinovanosti barevné skladby glazur. Jejich síla je ve výtvarném nápadu i soustředění všech prostředků formy (poměru detailů k celku , střídání měřítek podle obsahového záměru, barevných a plastických akcentů) k tomu, aby byla vtipně sdělena vážná myšlenka, jíž žije přítomnost.

Galerie Beseda v Ostravě, 2005

Nové období Šárky Radové

V expozici, kterou Šárka Radová připravila pro nově vzniklou ostravskou galerii Beseda, lze vypozorovat několik zcela nových tématických okruhů. Budou s velkou pravděpodobností směřovat další tvůrčí cestou autorky. Přitom nejde jen o hledisko estetické, ale i o novou dimenzi filozofického podtextu jednotlivých kompozičních řešení či samostatných plastik.

Tyto příznivé body vytváří nezvyklá souhvězdí, které nás zavádí do nových světů fantazie a meditace jako např. nový cyklus s vodní tematikou Vodní příkop, Vodní pyramida atp., u něhož hraje důležitou roli zrcadlení vodní hladiny a její vzájemné prolnutí s námětem. Jedním z nejzajímavějším z děl na této výstavě je trojfigura spojenci s horizontálně protnutým šroubem. Je to vyzrálé sochařské dílo, semknutá kompozice.

Šárka Radová vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u vynikajícího profesora Otto Eckerta,kde získala tak, jako řada jiných absolventů, spoustu cenných zkušeností. V současné době patří k těm nejlepším, kteří se v jejím oboru na české i Evropské scéně vyskytují.

Tak jako grafici vystřídali ve své tvorbě zpravidla několik technik od těch jednodušších po složité, tak keramická tvorba umožňuje širokou škálu využití různorodých kontrastních materiálů.

Šárka Radová vyzkoušela červenici, kameninu, šamot, až po technický porcelán, případně v kombinaci s jinými materiály. Jeden z nich se časem stane nejoblíbenější: mezi porcelán začleňuje i upravenou papírovinu, kterou někdy koloruje, nebo nechá působit v syrovém stavu. Obohacuje tak výraz svých postav buď prvoplánově, nebo ji používá jako podklad, na němž se odehrává kompoziční dějové rozpětí. Například reliéfy mají tak nádech malířskosti a koloristické křehkosti.

Charakteristickým znakem autorky je grotesknost se společensko kritickým obsahem nebo naopak okouzlení z tvaru těla, pohybu a vzájemně vytvářených hmot vedoucích spíše k sochařskému výrazy. Grotesknost má v českém umění důležité postavení a rád bych zde vzpomenul Karla Nepraše, Jiřího Sopka, Jiřího Načeradského, či Michaela Rittsteina.

Užitá keramika se u Šárka Radové už od jejích začátků propojovala s volnou tvorbou, která v současné době znatelně převládá. Na konci 90. let provedla několik plastik aktů z technického porcelánu v téměř životní velikosti. Jsou to svébytné sochařské práce nového obsahu, tělesnosti ženského i mužského těla. Ty byly určující pro účast na kamenosochařských sympoziích v Kadani (1999), Džbánu (2000), Přední Kopanině (2001). Autorka si zde vyzkoušela sekání do pískovce a opuky. Získaná zkušenost s ubíráním materiálu a sochařský nadhled vede zpětně u keramiky k robustnosti a zjednodušení formy, k podstatě tvaru a jeho kompaktnosti.

Začlenění výstavy Šárky Radové do programu Galerie Besedy je dobré nejen proto, že její výrazné dílo obohatí klasický repertoár galerie, ale i pro ni je významné, neboť nejen v Ostravě, ale v severní části Moravy vystavuje poprvé samostatně.

Galerie Beseda v Ostravě, 2005

Každý výtvarník má na začátku své profesionální dráhy nějaké určující momenty. U Š.R. je to jednak genetické předurčení, je čtvrtou generací rodu výtvarných umělců, dále osobní založení člověka jehož poctivá přemýšlivost je vždy významně formována emocemi a konečně osudová volba vyjadřovacího média, kterým je pálená hlína. Nikdo ale není odsouzen k pouhému naplňování daného předurčení. Jako další důležitý formující a orientující činitel je třeba dosadit živého člověka, osobnost vždy originální a neopakovatelnou.

Žádného výtvarného umělce pochopitelně nelze beze zbytku vyložit, ale můžeme se aspoň pokusit o obrysovou čáru ohraničující přibližně jeho typ. Jak se tedy jeví pozorovateli Š.R.? Neklid, hledání /někdy až těkavé/, rozběhy do více směrů najednou, to vše ruku v ruce se zarputilou pracovitostí. Ostruhou je i dávné rozhodnutí nebýt zahrnována mezi „keramiky“, obecně a ploše ztotožňovanými s plodnými výrobci hrnečků nebo veselých figurek. Jsou tady ještě další konstanty. Potřeba vyslovovat se k závažným lidským záležitostem i když to společnost od umělců už řadu sezón nevyžaduje. Stálé narážení na hranice mezi vlastní projekcí světa a jeho skutečným stavem.

Ponecháme protentokrát dva první momenty formující osobnost umělkyně a soustředíme je ten poslední. Ale i ten je provázán s jedním z předešlých. Š.R. se od dětství setkávala v ateliéru rodičů s keramickou hlínou a osudové spojení s tímto materiálem pokračovalo i na vysoké škole. Tak vznikla dokonalá znalost práce s keramikou, schopnost umožňující nepřemýšlet při práci o technice. Tohle zná klavírní virtuóz, který se při hraní už nemusí zaobírat prstokladem. Š.R. se postupem doby přiklonila k starobylému porcelánu. Když odečteme obecně rozšířenou asociaci s bílým lesklým talířem, je porcelán také nezpochybnitelný sochařský materiál. Porcelán se nevzpírá ani vytváření velkých plastik /mohou být z dílů, jako je tomu i u kamene nebo bronzu/ a v proměnách svého povrchu má škálu od bílého leskle-technického až po noblesně matný šedý odstín. Autorka s ním prožila už velkou část svého tvůrčího života, ale od jisté doby ho doplňuje jiným, naprosto kontrastním materiálem, totiž papírmaší, hmotou kterou si pamatujeme z vytváření loutkových hlaviček nebo masek v dětských výtvarných kroužcích.

Pro autorku umožnila papírová hmota zvětšovat formáty jejích dvojrozměrných prací, u kterých by porcelán už byl technicky problematický. Neobvyklý materiál se navíc stal výrazným odlišujícím prvkem, který na první pohled autorku identifikuje, což samozřejmě také není bez významu. Domnívám se však, že papírmaš funguje i jinak než si autorka připouští. Papír se prosadil do vyjadřovacího aparátu Š.R. i jako vyslanec naší nestabilní a povrchní doby, která semele vše a vydá výsledek podobný kaši. Je to navíc materiál úspěšně se vzpírající jakémukoli sochařskému tvarování. Podívejme se, jaké výrazové možnosti poskytuje. V papírové kaši doplňující porcelánové díly někdy zůstanou fragmenty tištěných či psaných textů nebo zlomky reprodukovaných obrázků. Jsou to snad stopy neuskutečněných výpovědí, ale náhodné a chaotické. Autentičtější a čitelnější sdělení o stavu naší civilizace představují papírové doplňky porcelánových konstrukcí tehdy, když jsou například v podobě zmačkaných, nijak nebarvených nebo fixovaných novin. nejčastěji je však papír v plastikách Š.R. jen indiferentní hmotou, většinou schopnou jen amorfně pokrývat nějaký podklad. Těžko hledat větší protiklad. Porcelán, tvrdý, náročný až přísný, který i v destrukci si zachovává úroveň. Plastický útvar z papírové hmoty už po několika přesunech a dotycích vykazuje na svých hranách známky opotřebování, které se rychle stupňují, aby nakonec zamířili k estetice odpadku. S tímhle materiálem postmodernistické relativizace autorka jakoby brala na vědomí dobu. Úmyslně – neúmyslně? Ráda – nerada?

Víme už s jakými materiály autorka pracuje ale neméně důležité je jakými prostředky se vyjadřuje. Pro sebevyjádření si zvolila klasický sochařský jazyk totiž figuraci. Tato volba ji přivádí do sochařských situací, ve kterých se jako všichni sochaři musí namáhavě vyrovnávat se vším co tam na ni čeká. Proporce, anatomie, pohyb, výraz, veškerá abeceda figurálního sochařství. Není pak důležité, jestli Š.R. právě pracuje s figurou víceméně naturalisticky, zjednodušuje ji do sumárních objemů nebo expresivně deformuje, či si z ní vypůjčuje pro své plastiky jen malé antropomorfní detaily. Jinou polohou jsou nepatrné figurky v kombinaci s velkými a strohými geometrickými formami, groteskní humor jako třeba v podobě zploštělé mužské figury v služebné pozici piknikového stolu /?/, ale i starší /?/ spíše poetizující metamorfózy figur v květiny.

Důležitou součástí plastik Š.R. je barva, jejíž aplikace úzce souvisí s oběma používanými materiály. Je buď určena porcelánem, tedy původní barevností jeho hmoty, nebo glazováním či kolorováním náležícím k jeho technickým možnostem. Pokud jde o papír, ten se vyskytuje, i když méně často, i ve své původní přirozené barevnosti. Najdeme i experimentální použití větších útržků barevných magazínů, které si ještě podržely čitelné fragmenty lidských tváří. Při volbě barevných papírů však autorka nejčastěji vybírá odstíny, které konvenují zamýšleným plastikám. V jejich papírových částech převažují fialové, modré a šedé tóny.

Úvodem jsme naznačili, že Š.R. nerezignovala na ten z důvodů umělecké tvorby, kterým je potřeba odpovídat na impulzy vyvolávané individuálním bytím. Co tedy sochy a reliéfy vypovídají o hodnotách a životním pocitu autorky? Grotesky a hříčky odlehčují, ale nejsou těžištěm díla. Jedním z vážných tématických okruhů je tušený autobiografický příběh. Patří k němu velmi působivý „Soukromý rozhovor“, masivní válec s hlavami rotujícími uvnitř jeho stěn v temném a bezútěšném prostoru. Okruh „Myšlenek“, „Vzpomínek“ a „Rozhovorů“ provází do obecnější roviny věčné téma vztahu muže a ženy. Polárního vztahu udržujícího obě strany v jednom celku a přece odděleny. Jako jing a jang, negativ a pozitiv, avers a revers. Autorka téma zpracovala velmi úspěšně například do podoby holé konstrukce, na které je lidský faktor přítomen jen zmnoženými mužskými a ženskými hlavami a pohlavními znaky zašifrovanými do vegetativních výběžků. Zmíněná plastika zastupuje početnější morfologickou skupinu v díle Š.R. Tyto konstruktivní útvary patří k nejkvalitnějším výsledkům autorčina tvůrčího úsilí. Mají tektonickou logiku i monumentální potenciál.

Je ještě jedna část díla Š.R., obsahující silnou výpověď. S nezbytným zjednodušením se dá říci, že evokuje myšlenkový okruh díla G.Orwella. Rozechvělost z tušení, že to s člověk jde špatným směrem, dala vzniknout sérii malých bílých figurek ztracených v masivních rámech, „topících se“ v mohutných kvádrech nebo strnulých kaskádách. Lidská tělíčka jsou degradovaná do tvarů jakýchsi mořských hvězdic a srostlá do kuželovitých útvarů, jinde jsou zase mnohočetné klony sedících figurek použité v bezohledných polohách jako stavivo obelisků. Strach z dehumanizace není vyslovován prvoplánově, ale v zastřené podobě snových kompozic se znepokojivými akcenty. Díla náležící to této skupiny drobných plastik si většinou vystačí jen s porcelánem a ve velmi strohé barevnosti. Téma však proniká i do té části autorčiny práce kombinující porcelán s papírovou hmotou a získává tak jiné vyznění i když se nedá říci že slabší. Reliéf „Koupání“ má zavádějící název pro pět osamělců pevně chycených do soustředných kruhů papírových vln.

Přichází místo pro obligátní závěr, který se většinou těžko vymýšlí. Žádný ale nebude, protože téma „Šárka Radová“ zatím žádný závěr nemá. Otevřený příběh má několik možných směrů vývoje, která se nedají předvídat. Což je samozřejmě dobře.