Články v časopisech

Šárka Radová

Eva Petrová, pro časopis Ceramic Art and Perception 1998/32 (Austrálie)

Šárka Radová představuje již třetí generaci rodiny, která má v českém umění význačné místo: dědeček malíř, rodiče keramici. Také ona se věnuje keramice, užitkové i drobné plastice, avšak stále zřejměji inklinuje k volné sochařské tvorbě v rozměrnějších formátech. Zůstává přitom u tvárné hmoty porcelánu. Tato směs mletého kaolínu, křemene,a živce má velmi jemnou konzistenci, lze v ní modelovat tvary přesné a určité do nejmenšího detailu, dá se strukturovat i dokonale vyhladit. Po vypálení ve vysokém žáru dostanou plastiky kamennou pevnost a podobají se skulpturám z jemnozrnného mramoru, zvláště nejsou-li glazovány. Neglazovaný porcelán, biskvit, svými vlastnostmi sochařce nejlépe vyhovuje, dovede v něm realizovat své výtvarné představy. 0 umělecké intenci vypovídá nejen měřítko, ale i pojetí formy a vložený význam, sémantické hledisko. Její díla se vyznačují intenzívně sdělovanými obsahy. Má ve svém talentu modelátorskou senzibilitu, která tvary oživuje, zároveň je nadána invencí a schopností vtělit do hmoty osobní pocity, názory, postoje k životu. Jde jí o výraz, neexpresivní, avšak ve ztišeném tónu neméně výmluvný. Jako figuralistka se vyjadřuje fyzickými tvary, postavami a tvářemi mužů a žen i tvory zvířecími, nejčastěji ptačími, nebo hybridními. Zaujaly ji tvary metamorfované, například ve třech volných plastikách fázovala na podkladě anatomické podobnosti proměnu ptáka v člověka - anebo naopak. Přeměna ženy v kočku v soše nazvané "Kočka" je půvabné rafinované dílo, v němž se prostupují nejen dvě tělesné podstaty, ale i dvě nevyzpytatelné povahy.

Vynalézavá hravost a jemná ironie dostává také vážné významy. Nezáleží tolik na formátu, jestliže jde o obecnou myšlenku. Stačí drobná postava se zvednutými pažemi stojící na obrovském zeleném listu, aby sugerovala představu volání na záchranu přírody. Pro sochařku jsou charakteristické shluky postav navzájem propojených. Někdy se nad trsy lidských těl vyšplhá jedinec, "úspěšný". Taková fyzická pyramida se ovšem může sesunout a zhroutit, pád "Úspěšného" je předpokládaně tím hlubší, čím výše vystoupil.

Analogicky vyznívá myšlenka "Generace". V ní se postavy vrší na sobě podle generační následnosti. Zatímco základní struktura ještě odpovídá přírodnímu řádu, ti kdo stojí na ramenou svých předků, derou se nahoru až k vrcholu ochranné zdi. Za ní však zeje propast.

Sochařka umí minuciézně vymodelovat části těla, hlavu, ruce, nohy. Vytváří imaginární portréty, jakési psychologické studie. Skládá volná sousoší. "úsměv" je sestava čtyř plastik v podobě bust, ústících do sloupku, jako bývaly hermovky. Každá tvář se jinak usmívá, od lehkého protažení úst až k obnažení řádky zubů, tedy vývoj úsměvu. Někdy se před obličej nasazuje maska, přesněji druhá tvář, kterou někteří chtějí budit zdání někoho jiného. Maskují se i lidé na "Kolotoči", pohánění bez vůle sem a tam se strnulými úsměvy, keep smilling. Mnozí, které sochařka nazvala "Jezdci na růžovém snu", jsou v sedle pouze ve snech, ve skutečnosti sedí na sedlové střeše s prudkým spádem. I lidé, kteří jsou si nejbližší a svými životy spojeni, mohou se míjet a být každý sám. Pozoruhodnou metamorfózou je sestava čtyř plastik téměř v životní velikosti, s názvem "Proměna svíce". První postava stojí na hlavě v pozici, která se označuje jako svíce. Ve své nehybnosti, která je metaforou i duševního strnutí, se skutečně mění ve si, roztéká se jako vosk a znovu tuhne.

Metamorfózy spolu s metaforickým významem obsahují v sobě memento, názorně, nikoliv didakticky. Svědčí o tom, že Šárka Radová se zajímá o to, co se děje ve světě a se světem, vnímá ho jako labyrint s potřebou ráje srdce, je kritická a vyjadřuje se způsobem sobě vlastním, originální plastickou řečí.

Zpívám každou chvíli

Rozhovor pro časopis Xantypa 10/99 (s laskavým svolením vydavatelství)

Šárka Radová nevypnula s blížícími se kulatými narozeninami telefon a nezměnila adresu. Naopak. Svoji oslavu narozenin využila jako dobrou příležitost k uspořádání tří retrospektivních výstav, kterými upozorňuje P.T. veřejnost, že tady je, stále pracuje a nadále se vyvíjí. Přestože odvahu k největšímu vývojovému skoku dostala spolu se změnou režimu už před deseti lety, ještě stále se před ní objevují další možnosti vyjádření.

Části lidského těla nebo celé postavy jste používala i dříve, jako doplňky dóz nebo malých keramických plastik. Jak to, že najednou postavy vyrostly a začaly žít na vlastní pěst?

Ony na to dost dlouho čekaly. O tom, že chci studovat spíš sochu než keramiku jsem věděla už po ukončení gymnasia, ale měla jsem málo zkušeností, pouze z keramického atelieru rodičů a to asi na zkoušky na sochařství nestačilo, chyběla mi odvaha několik let se pokoušet o přijetí. Zkusila jsem tedy keramiku na VŠUP a ono to vyšlo. Zvolila jsem snadnější cestu a dobře jsem udělala, protože můj otec se stal politickým "osmašedesátníkem", takže bych se později na žádnou vysokou školu nedostala. V atelieru keramiky byla relativní svoboda, už tehdy jsem se vydala cestou figurativní, i když se jednalo o drobnější plastiky, často malované, s humornou nadsázkou, nebo surrealistické, nedá se mluvit o klasickém sochařství. Měla jsem vždycky množství nápadů, které jsem se snažila zrealizovat, vytvářela jsem tedy malé věci, vlastně náčrtky, kresbičky z porcelánu, nebo kameniny. Ale vždycky jsem toužila dělat větší sochy a k tomu se postupně propracovávám, což je velmi krásné a dobrodružné. Protože v umění má cenu sunout se dál, někam, kde jste ještě nebyli, dělat něco nového, co jste před tím nemohli udělat, protože vás to nenapadlo, nebo jste to ještě neuměli a nebo to nebylo potřeba. Najednou jsem dostala porevoluční chuť něco změnit, tak jsem začala dělat velké porcelánové figury. Všechno co bylo, jste zavrhla? Vůbec ne, jen se mi při zpětném pohledu zdá, že ta doba byla jako by nanečisto. Člověk všechno vyzkoušel, postupně vyzrál a pak mohl začít znovu, na nové úrovni. Nebylo vám líto opustit veselé dózy, jablka - domky a zmačkané porcelánové utěrky, ten pověstný humor v keramice, v němž jste byla nedostižná? Váš pohled na svět pak najednou zvážněl... Všechno jednou končí, člověk se přece pořád mění a je známá věc, že klauni bývají smutní lidé. Octla jsem se tehdy v životě ve slepé uličce a jak jsem tak bloudila a tápala v temnotách nevlídných mezilidských vztahů, mizela jsem v atelieru a pak asi vnikaly ty "veselé" věci, roztodivná zvířata, krajiny, tančící květiny a stoly … Takže to bylo obráceně, potřebovala jsem dělat něco, co by mě potěšilo. Šlo snad o určitou formu arteterapie? Ano, to jste řekla vtipně. Doporučuji i ostatním.

Všichni ale neumí kreslit, modelovat…

Nevadí, mohou hrát divadlo, tancovat, zpívat. Já sama si zpívám každou chvíli a skoro všude. V dopravních prostředcích raději ne, na úřadech většinou také ne, i když by se to v rámci arteterapie často hodilo, na ulici si zpívám tiše, protože svoboda člověka končí tam, kde začíná otravovat toho druhého. A doma? Doma zpíváme všichni, zvláště děti dokáží zazpívat celé muzikály, tam je těžké pro sebe získat prostor. Zbývá ale auto, příroda, koupelna. Vlastně jsem na tom nejhůř, protože jsem jediná, kdo neumí hrát na hudební nástroj. Zní u nás kytara, na tu hraje šestnáctiletá dcera Anička, baskřídlovka, patnáctiletý syn Vojta a na klavír hraje můj muž. Tak jsme se prozpívali k Vaší rodině, ale stále přece nehrajete. Nikdy jste rodinu nepocítila jako zátěž?Představím-li si zátěž jako kouli za nohou, tak to ne, to bych si asi nebrala, však dívám-li se na ten výraz jako na zátěž závodního jezdce, pak určitě, pro mne je rodina normální život pozemský, život se vším všudy a je na mně, jak se mi podaří všechno zvládnout. Ano, stane se, že jedno nebo druhé trpí, ale vždycky mi hodně pomáhala matka a moje kmotra Marie, bez nich bych se nemohla práci tolik věnovat. Kromě toho, nepouštím se do projektů, které by vyžadovaly dlouhodobou nepřítomnost a nemám potřebu dělat něco obrovského. Ale když připravuji výstavu, musím se věnovat činnostem, které nesouvisí s mojí vlastní prací - organizování, katalog, instalace, pozvánky, to mně pak všechno přeroste přes hlavu, přiznám se, že to potom v domácnosti vypadá, jako by se přehnal uragán. Ale zase přijde čas, všechno se uklidí, utržené knoflíky se přišijí, špatné známky v žákovských knížkách se opraví, uvaří se teplá večeře. Důležité je, vždycky mít čas si s dětmi promluvit a nalézt si čas na jejich otázky.

A co na to říká Váš muž?

Můj muž vždycky respektoval mou práci a jestli mu dříve vadil občasný nepořádek, teď je víc tolerantní. Třeba už tak dobře nevidí...Myslím, že s věkem všichni přicházíme na to, že existují podstatnější věci.

O své padesátce mluvíte obdivuhodně přívětivě. Uvědomujete si ji vůbec?

Mně padesátka nepřipadá jako něco strašného. Jen mě mrzí, že to všechno moc rychle uteklo.

Napadlo vás někdy, že by se právě v tento okamžik měl čas zastavit?

Mnohokrát. Mám štěstí, že stihnu poznat onu chvíli a dokážu si ji užít. Stačí třeba být na zahradě, kolem všechno kvete.. nebo na vernisáži. Za mnou je šíleně práce, jsem unavená a moc ji nevnímám, ale mnozí mi přinesou kytku, to je krásné. Zároveň si taky uvědomuji, že když jsem teď nahoře, mohu být za chvíli zase dole. Co to je "dole"? Přiznám se, že jsem se dříve bála jakéhosi zmateného vakua, které přišlo po pracovním vypětí, naučila jsem se s tím počítat a využívat, protože je to doba, ve které se otevře prostor si některé věci promyslet a vnímat je z jiných úhlů, než v době, kdy všechno uspěchaně klape zdánlivě snadno. Myslela jsem, že "dole" pro výtvarníka je období, kdy nevystavuje, neprodává… To bude srovnatelné s tím, když někdo marně hledá práci, nejlépe žena po padesátce a ve svém oboru. Přesto ale to nejhlubší "dole" pro výtvarníka nastane, když neví kudy dál, mele a rozmělňuje dokola, co už mnohokrát udělal, ono se to líbí, dostane za to hodně peněz a tím spíš se z toho nemůže dostat a pak už zapomene sám na sebe a na svou původní cestu. Být dole znamená taky nemít žádné nové nápady. Necítím se být dole.

Na Vaší výstavě dominují veliké porcelánové figury, instalace, porcelán s papírem, zajímavé kreace generační seskupení, expresivní lidské tváře, zdá se, že nápadů máte dost, energie taky, kam směřujete dál?

Víte, mám-li energii, se sílou už to bude horší, ta mi tedy kvapem ubývá. Velké porcelánové plastiky jsem začala dělat v porcelánce v Lounech. Světlo, prostor, materiálu dost, z jedné strany šumí obráběcí stroj, z druhé ještěrky, zezadu hučí pece, pro mne je toto prostředí asi inspirativní, zapomenu na všechno, mobil naštěstí nemám, hodiny letí a najednou je tma a já se pak plížím halou jako tovární fantom, tunelová pec spolehlivě sálá, ve vrátnici bdí služba. Vždycky prožívám krásné pracovní dobrodružství. Jsem workoholik? (Asi ne, protože když jsem na chalupě, kde mám taky atelier, jsem nohama i rukama zarostlá v záhoně a nedokáži se přesadit k práci). Před třemi lety jsem zkusila k porcelánu přidat další materiál - papír - a toto téma zdaleka nemám vyčerpané. Mimochodem, zítra si půjdu koupit palici, majzlíky a dláta, protože se chystám na sochařské sympozium v Kadani. Poprvé v životě budu pracovat s kamenem a hrozně se na to těším. Na co se ještě těšíte? Chtěla bych víc cestovat, ale zatím se bojím opustit rodinu na delší dobu. Za pár let… Ale to už vám bude... Třeba pětapadesát, no a co.

Možná právě proto, že se nebojíte přiznat svůj věk, vypadáte tak mladě. Není vám líto, že vás míjejí možná zajímavá dobrodružství?

Jaká zajímavá dobrodružství myslíte?

Myslím dobrodružství s druhým pohlavím.

Zajímavá, dobrodružství, no, vyjádřím se jasně. Já jsem monogamní. Nebudu si přece zajímavě dobrodružně narušovat manželství.

Děkuji za rozhovor.
Pavlína Blahotová

Kořeny zrození, 2002

Marcel Hrdý (portrét pro časopis Keramika a sklo)

Mnoho významných umělců se vydalo cestou slavných předků. Tato cesta však nebývala vždy snadná a jednoduchá. Mnozí se ocitli na rozcestí. Překročit stín osobností, či kráčet svou vlastní cestou? Jednou z předních osobností naší vývarné umělecké scény, sochařka a keramička ŠÁRKA RADOVÁ pochází z rodiny, která je v povědomí výtvarného světa již třetí generaci. Vlastimil Rada byl malíř, jeho syn Pravoslav a jeho žena Jindřiška – rodiče Šárky, patří nesmazateně k pojmům českých keramických osobností. Šárka Radová nezklamala, pokračuje ve šlépějích svých rodičů, vydala se však stezkou poznání a objevování.

Milovala obrazy svého dědečka a prostředí "hrnčiny" ji nebylo neznámé. Jako dítě ráda tvořila "jen tak", pro radost, inspirována světem dětské fantazie. Během studia na gymnáziu si pohrávala s myšlenkou vydat se na dráhu filmu. Chtěla být režisérkou, scénáristkou… Možná rozhodlo pouto spjaté s tvorbou rodičů, snad to byla touha vyjádřit své vnitřní chápání vztahů života způsobem, který jí byl tak blízký. A tak po maturitě začala studovat Vysokou školu umělecko-průmyslovou a odborné vzdělání absolovovala pod vedením profesora Eckerta. "Vím, že točení na kruhu mi nikdy nešlo. Snad jsem neměla dost síly…" Vzdálila se tradiční keramické tvorbě a své nadání vložila do sochařiny. Říká: " Prostor, hmota a svět, kterým jsme obklopeni, mě přitahoval daleko více". V její tvorbě převažuje figurální motiv. Její postavy jsou zobrazením představ a fantazie promítající se do reality života.Prostorové plastiky jsou velmi názorné, plné dějě a dynamického pohybu. Evokují pocit příjemného naladění, mají hloubku a smysl. Nejsou omezeny v čase. Minulostí lidských osudů symbolicky prolíná budoucnost, nekonečný běh proměn a poznání. (Generace, Koloběh života, J.A. Komenský, Proměna, Adam a Eva…). Autorčiny vize a představy, ale i konkrétní příběhy se vyznačují jednoduchou situační názorností, která je však velice srozumitelná. Jsou plné protikladů, otázek i vnímání souvislostí. (Stín, Úspěšný, Chaos, Překážka, Proměna…)

Šárka Radová pracuje s technickou porcelánovou hmotou i šamotem. Porcelán umožňuje detailní a jemné vypracování prvků. Půvabné, avšak reálné propracování obrysů lidské postavy i kompoziční uspořádání jsou výpovědí o snaze pochopopit a porozumět vztahům dění a vyjádřit své racionální i emoční postoje. Živé obličeje jsou nositeli dějů a sdělení, jsou zrcadlem duševních pochodů (Aport, Soumrak bohů, Olda v proudech, Ze tří stran, Hlavy, Kometa, Stín…).

V posledních letech se v pracích autorky setkáváme s novými technikami. Prostové plastiky jako např. Dvě cesty jsou velmi náročné nejen z technického, ale především fyzického hlediska. Jak sama říká: " Mnohé z mých soch vyžadují prostor, není možné je omezit velikostí. To by působilo jako model. Je však pro mě stále těžší manipulace s nimi, výpal v Lounech, výstavy." Hledala proto nový způsob realizace svých možností a řešením byla papírová hmota. Papírové obrazy i plastiky s porcelánovými doplňky (Smysl života, Jistota života, Sólo pro poslední hlas, Summit…) se vyznačují barevností, násobící výsledný dojem. Jasné akrylové barvy jsou příjemným kontrastem přírodního porcelánu. "Papír je lehký, snadno dostupný, umožňuje mi experimentovat a tvořit díla větších rozměrů, vyplňujících prostor."

Na Sochařském sympoziu, které pořádala Rabasova Galerie v Rakovníku roku 2000 ve Hředlích, se seznámila s opukou a ta se jí zalíbila. Proto se zúčastnila také sympozia iniciovaného sochařkou Marií Šeborovou v Přední Kopaninině v létě loňského. Kladivo, dláta, rašple, nože a vyhlazovací papír se staly pomocníky tvořivých rukou, které proměňují opuku v interiérová sousoší.(Šest zastavení, Cesta do tmy).

Tvorba Šárky Radové je součástí expozic mnoha galerií a muzeí naší republiky. Je architektonickou výzdobou ve školách a předškolních zařízeních, hotelích. Svá díla prezentovala na významných domácích i zahraničních výstavách a sympoziích. S prací a životem této významné autorky se můžeme seznámit i v mnoha publikacích a časopisech doma, uveřejněny byly i v USA, Něměcku, Austrálií a Maďarsku a představeny v mnoha katalozích.

Baví mě pracovat rukama, 2009

Zuzana Vojtíšková, redaktorka ČRo 2 - Praha (záznam z rozhlasového pořadu Host do domu, vysílaného v květnu 2009 rozhlasovou stanicí ČRo 2 - Praha a otištěného v časopisu Týdeník rozhlas 22/2009 (s laskavým svolením vydavatele)

"Pokud chce umělec dělat nové věci, mělo by se v jeho tvorbě projevit něco z vlastních prožitků. Umění je vlastně způsob, jak říci svůj názor v určité diskusi." Takto uvažuje sochařka Šárka Radová, která pracuje především s keramikou. Na začátku května oslavila kulaté narozeniny a v rodě Radů je už čtvrtou generací, která se věnuje výtvarnému umění.

Kdo byl prvním výtvarníkem ve vaší rodině?

Můj pradědeček Petr, otec Vlastimila Rady. Byl učitelem výtvarné výchovy a sám maloval. Podle toho, co se po něm dochovalo, můžeme říci, že byl dobrý malíř.

Zažila jste svého dědečka malíře a ilustrátora Vlastimila Radu?

Zemřel, když mi bylo 12 let. Jako dítě jsem za ním chodila na Akademii výtvarného umění, kde učil, a především k němu do ateliéru. Vonělo to tam terpentýnem, což se mi moc líbilo a chtěla jsem být také malířkou. Tehdy hodně vystavoval a lidé ho vnímali především jako krajináře. Dále se věnoval ilustracím, známé jsou především kresby k textům Jaroslava Žáka, které se dnes stále vydávají, ale ilustroval také dílo Aloise Jiráska a mnoho dalších knih.

O vašich rodičích Jindřišce a Pravoslavu Radových, kteří jsou známými keramiky, se říká, že si bez nich nelze představit charakter kultury 60. let. Považujete toto období také za nejvýraznější v jejich umělecké tvorbě?

Příliš ne, protože stále vidím, jak vytvářejí nové věci. Je pravda, že se zúčastnili už bruselské výstavy v roce 1958 a v 60. letech vystavoval otec na světové výstavě v Montrealu. Obecně si myslím, že 60. léta jsou dnes velmi módní. Na druhou stranu nelze popřít tehdejší vzplanutí veškerého umění, včetně keramiky, která měla velmi dobrý zvuk. Mnozí tehdy aktivní tvůrci byli ještě vychovaní v demokratickém konkurenčním prostředí. Naše generace už vyrůstala v době, kdy chybělo normální společenské vření a v umění existovala řízená selekce. Navíc panovala dusná, bezvýchodná politická atmosféra. V takovém prostředí se talent a tvorba prosazují mnohem hůř. Snad to je důvod, proč bylo umění 60. let frontálně dobré a úspěšné, zatímco v pozdější době se objevují spíše dobří jednotlivci, nebo skupinky, často víceméně izolovaní.

Jak vnímáte pozici keramické tvorby v současnosti?

Vnímám pozici celého výtvarného umění jako nedobrou. Málo se o něm mluví v médiích, téměř se o něm nepíše v novinách. Nepatří mezi to, co se lidem předkládá, a tím pádem jsou i její tvůrci vymazaní z vnímání lidí. Keramika, textil, sochařství jsou ještě daleko vzadu za malířstvím, novými médii, či konceptuálním uměním, fotografií.

Čím si takový propad vysvětlujete?

Zatím se společnost řídí trhem, ale na současném umění se nedá vydělat. Také se propaguje to, co je módní na světové scéně a to keramika dnes není. Byla také doba, po sametové revoluci, kdy nedostatek upomínkových předmětů na trhu vyvolal explozi podnikatelů, kteří doma v garáži, či v kuchyni mačkali do formiček směšné figurky a hrdě si říkali keramici. Tím velmi devalvovali název "keramik", který původně patřil hrnčířům, což je velmi těžká profese, kterou se málokdo dokáže dobře naučit.

Čím vás osobně keramika zaujala?

I když mi voněl dědečkův malířský ateliér, tíhla jsem spíše k plastice a k sochařství, od dětství mě totiž bavil trojrozměrný projev. Jenže za minulého režimu bylo studium klasického sochařství omezené, více pod ideovým dohledem, častými tématy byly plastiky pionýrů a dělníků a to nebylo tolik lákavé. Keramika tehdy nabízela umělcům mnohem větší prostor pro fantazii. Také jsem znala keramiku od rodičů a měla jsem větší šanci dostat se na studium.

Po revoluci jste přidala ke keramice další materiál - papír. Proč?

Nestačí mi pro vyjádření jen jeden materiál, a tak hledám další, už jsem i sekala do pískovce a opuky. Porcelán, se kterým pracuji, je obecně považován za velmi chladný, a tak jsem k němu hledala protiklad a barevné oživení. Papírová hmota je hrubá a proměnlivá a s ušlechtilým bílým porcelánem vytváří krásný kontrast.

Na čem teď pracujete?

Stále se věnuji figurativnímu sochařství, ale už ne tak realistickému. Posunula jsem se k jistému "zjednodušení". Momentálně připravuji objekty pro cenu OSA. Chystám také velkou výstavu dohromady s otcem koncem roku v Galerii v Litoměřicích. Velmi se na to těším, litoměřická galerie je svými projekty proslulá a v posledních letech uskutečnila řadu výstav, za kterými se jezdí i zdaleka, což je cenné. V současnosti obecně návštěvníků výstav ubývá a zájem kritiky je mizivý. Myslím, že naše společnost není po komunistické devastaci, zejména normalizaci 80 let, ještě dostatečně kulturně vyspělá. Lidé čekají od umění pouze zábavu a nechce se jim nad ničím přemýšlet nebo se nechat něčím obohatit. Jsem přesvědčena, že musí uplynout ještě mnoho let, než se lidé zase vychovají k vnímaní a spontánní potřebě umění.

A co vás tedy drží, abyste ještě stále tvořila a věnovala se keramice?

Baví mě pracovat rukama a sochařství je moje parketa, vnitřně mě uspokojuje a dělám ho ráda.